V osmých ročnících jsme se seznámili s absurdní literaturou, poezií nonsensu a specifickým literárním útvarem zvaným „limerik“. A co to je?  „Limerik je výbuch smíchu, kterým se jazyk aspoň na chvíli osvobozuje ze svěrací kazajky přísné logiky. Podle jedné teorie prý limerik vymysleli angličtí námořníci, kteří procestovali celý svět, spatřili věci nevídané a v přístavních krčmách se bavili tím, že svá dobrodružství řádně opepřili fantazií, aby se navzájem trumfovali a hlavně, aby ohromili suchozemské pecivály. Ale poněvadž prý nejpraštěnější říkanky vymýšleli mořští vlci v irském Limericku, pojmenování bylo na světě.“ (Z knížky Jiřího Žáčka „ 99 dědečků a 1 babička“.)

Ať už to bylo, jak bylo – řekne-li se limerik, ozve se jméno Edward Lear. Nosatý, krátkozraký a zcela nepraktický starý mládenec, narozený roku 1812, který se živil jako malíř zvířat a přírody, ale neproslavil se svými obrazy, nýbrž zdánlivými hloupůstkami, psanými pro pobavení dětí i sebe sama. Jeho Kniha nesmyslů (The Book of Nonsense, 1846) vyšla za jeho života třicetkrát a vydává se dodnes – k velké radosti malých i velkých čtenářů. V češtině tyto Learovy limeriky zdomácněly jako Kniha třesků a plesků  (Odeon, 1984), a to v překladu Antonína Přidala.

Děti z osmých tříd se nejen seznámily s teorií, ale hlavně si prakticky vyzkoušely to, co dělal sám Edward Lear – vymyslet, namalovat a pojmenovat speciální květinu, přesně podle pravidel nonsesu a paradoxu. Posuďte sami, jak se jim to povedlo.

A na závěr ještě jedna limeriková básnička Edwarda Leara pro pobavení J.

Jeden starý člověk v Brestu

nosil světlomodrou vestu.

Když se ptali: „Padne ti?“

Řekl: „Jako praseti!“

ten starý nelida v Brestu.

PCH