Přinášíme další nálož příběhů, které se parádně popraly s těžkou garmatikou podstatných jmen, která označují párové lidské/zvířecí orgány J. Jak už víte, čeština je v mnoha směrech záludná a plná výjimek a připravuje si pro nás nečekané výzvy. Už jsme vás seznámili s tím, jak se to s těmi slovy oko, ucho, ruka, noha má. Když jsou to lidské nebo zvířecí orgány (tedy živé části těla), tak mají jiné koncovky skloňování, než když jsou to neživé věci, jako třeba ručičky hodinek, ucha hrnečků, nohy stolu atd….

A právě tyto záludnosti jsme si trénovali v jedné z onlinehodin v šestých třídách a děti pak, po vysvětlení a protrénování v hodině, měly za úkol vymyslet nějaký příběh, ve kterém všechna tato slova použijí v obou variantách – jako živé části těla, ale současně také jako neživé věci. Myslím, že se jim tento úkol líbil a byla to pro ně kreativní výzva, ve které si mohly vyzkoušet propojení fantazie a gramatické teorie. Nyní nabízíme další sérii příběhů, které se podle mého názoru opět parádně vyvedly!

PCH

O Vojtovi    

      Šel jednou Vojta domů a koukl na hodinky s ručičkami, ukazovaly 14:30. Napil se z hrnku s podivnými uchy. Sednul si na dřevěnou židli s barevnými nohami. Potom si sednul rukama za zády a mrkal očima. Najednou si všiml silného provazu s dvěma oky. Zamotal se do provazu oběma nohama. Zapletl se tak nešikovně, že upadl a roztrhl si obočí s ušima. Vojta skončil v nemocnici.  

Vojta, 6.B

O hodinách s nožičkami 

            Žily byly jedny hodiny. Nebyly ale s ručičkami, ale s nožičkami. Ty hodiny se jmenovaly Karel. Jednou Karel dostal hrnec s velkými uchy, který byl naplněný volskými oky. Hned to zblajzl, ale co to? Co se to s ním děje?             Z ničeho nic byl Karel s normálníma nohama, rukama, očima a ušima. A tak se slavnoslavně vydal do světa. Boužel mu za prvním stromem došlo, že se mu to jenom zdá, a tak se probudil doma, jako obyčejné hodiny s nožičkami místo ručiček. 

Jan H., 6.B

O skřítkovi

            Jednou šla holka jménem Eva do lesa a najednou viděla skřítka s dlouhýma nohama. Chvilku se na   sebe dívali a skřítek promluvil. Já jsem Emil a ty? Já jsem Eva, moc mě těší. Mě taky, nechceš jít ke mně domů, vždyť je zima? Moc ráda. Když přišli k Emilovi domů, Emil zavolal mamu a tátu, načež jim sdělil, že je doma a přivedl hosta. První, čeho si Eva všimla, byla Edova maminka s velkýma ušima, tatínka s dlouhýma rukama a bratra s malýma očima. Edova maminka viděla, že Eva je zmrzlá, tak Evě řekla, ať se posadí na židli s velkými nohami. Hned, jak se Eva posadila, Edova Maminka jí podala deku na přikrytí a dala jí volská oka se džbánem čaje, který měl dvě ucha. Když to Eva snědla a vypila, tak šla s Edou nahoru. Byli tam asi dvě hodiny a Eva se koukla na svoje hodinky s růžovými ručičkami a řekla, že je hodně hodin, že musím jít. Rozloučila se a šla domů. 

Tereza D., 6.B

Pan Omáčka

            Byl jednou jeden pán, který žil ve staré chatrči. Od ostatních se odlišoval svýma velmi dlouhýma nohama a jeho největší zálibou bylo  vaření omáček.

            Zvláštní byl i neuvěřitelně krátkýma rukama, které nezbytně potřeboval k míchání svých oblíbených omáček. Vzhledem ke svému věku měl potíže se svýma ušima i očima, které mu nesloužily jako za mlada. 

            Jeho chatrč byla plná starých věcí. V jeho kuchyni stál stůl s vyviklanýma nohama, židle s opěrátky, která vypadala jako se dvěma rukama. Na plotně obvykle býval starý hrnec s děravými uchy plný omáčky. Jelikož pan Omáčka nebyl zrovna fanoušek zdravé výživy, byly jeho omáčky známé svými mastnými oky. Jednou pozdě večer pan Omáčka usnul ve svém křesle a zapomněl na omáčku, ráno se probudil a ucítil něco zvláštního a pak si vzpomněl že dělá omáčku. Okamžitě se zvedl a běžel vypnout plyn. Celý dům byl zakouřen a tak se pan Matěj Omáčka poučil a už nikdy nevařil pozdě večer.

Matěj J., 6B