Tereza Kavan Klimešová patří mezi úspěšné absolventy naší davelské školy. Dnes působí jako daňová poradkyně a partnerka společnosti Deloitte, kde se specializuje na mezinárodní zdanění a personální poradenství. V rozhovoru vzpomíná na školní léta v Davli, své profesní začátky i zkušenosti, které ji v životě nejvíce posunuly.
Když si vybavíte školní léta v Davli, co se Vám vybaví jako první?
Nejvíc mi v paměti utkvěly společné chvíle s naší třídou. Byli jsme dobrá parta, zažili jsme spoustu legrace a samozřejmě i různých lumpáren. Nemám asi jeden konkrétní moment, bylo jich opravdu hodně. Kdybych měla říct, kdo mě ovlivnil, tak to určitě byli někteří z učitelů. Měli jsme skvělou třídní učitelku Zdeňku Markovou (Liškovou). Měla náš respekt, stála při nás a byla velmi podporující. Díky paní učitelce Blažkové jsem v sobě objevila lásku k angličtině. Vedla kroužek angličtiny, kam jsem chodila už od třetí třídy. V dobách komunismu se oficiálně vyučovala pouze ruština. Myslím, že na vesnickou školu byl toto velmi pokrokový počin.
Čemu se dnes profesně věnujete?
Vystudovala jsem ekonomii a účetnictví. Vždy jsem tíhla k práci v mezinárodním prostředí, což dříve nebylo tak běžně dostupné jako dnes. Pracuji ve velké nadnárodní firmě, kde takovou příležitost mám. Jsem daňová poradkyně, vedu tým zabývající se aspekty globální mobility zaměstnanců a specializuji se na poradenství japonským společnostem.
Dokázala jste si už na základní škole představit, že se jednou vydáte právě touto cestou?
Ne, neměla jsem tušení, že nějaká taková profese vůbec existuje. Měli jsme tehdy omezenější rozhled a většinou jsme chtěli dělat to, co dělali rodiče nebo lidé v našem okolí. Já jsem chtěla být doktorka nebo učitelka, což tehdy chtěla většina holek. Učit mě baví dodnes. Občas vedu školení nebo semináře, tak kdo ví, třeba se k tomu ještě někdy dostanu.
Čeho si ve svém životě nejvíce vážíte – profesně i osobně?
Profesně jsou to zkoušky daňového poradce, protože jsou velmi náročné a příprava na ně mě stála opravdu hodně času a energie. Osobně považuji za svůj úspěch naše dvě děti a to, jak se nám v rodině podařilo skloubit naši práci a péči o ně.
Byl ve Vašem životě moment, kdy jste musela vystoupit ze své komfortní zóny?
Ano, takových momentů bylo několik. Po střední škole jsem na základě inzerátu v novinách odjela hlídat děti do Anglie. Z dnešního pohledu nechápu, jak mě tam rodiče mohli pustit. Nebyly mobily a prakticky jsme neměli žádné spojení. Bylo mi 17 let a ocitla jsem se sama v úplně jiném světě. Bylo to hodně mimo komfortní zónu, ale zároveň to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Naučila jsem se dobře anglicky, musela jsem řešit složité situace, plánovat si čas i peníze. Získala jsem sebevědomí a jistotu, že si umím sama poradit. Právě takové zkušenosti člověka formují nejvíc a jednou se mu v životě vrátí.
Jaké vlastnosti Vám podle Vás nejvíce pomohly uspět?
Zvídavost, odvaha a ambice chtít víc. Ale také vytrvalost – nebát se učit a zkoušet nové věc, i když ne všechno hned vyjde podle představ
Je něco, co Vám davelská škola dala a co dodnes považujete za důležité?
Určitě dobrý základ vzdělání (chemii jsem doučovala spolužáky celou střední školu :), návyk se učit a fungovat v kolektivu
Co byste vzkázala dnešním žákům, kteří teprve hledají svou cestu?
Současní žáci to nemají lehké, žijeme v turbulentní době, nikdo neví, jaké profese budou potřeba nebo nově vzniknou, v čem můžou být úspěšní. O to důležitější je být flexibilní, učit se pracovat s technologiemi a nebát se hledat a zkoušet nové věci. Pokud bych měla dát za sebe jedno doporučení, bylo by to: Nehledejte pro sebe pohodlí a nespokojte se s průměrem.
Děkujeme Tereze za rozhovor a přejeme Tereze hodně štěstí.