Tereza z Davle je česká fotografka, která se specializuje především na portrétní a výtvarnou fotografii ženského aktu. Dětství prožila v Davli, odkud pochází i její umělecký pseudonym. Její fotografie byly vystaveny v řadě prestižních galerií včetně Leica Gallery Prague a v roce 2009 vydala autorskou fotografickou monografii Feminissimo.
Když si vybavíte školní léta v Davli, co se Vám vybaví jako první?
Základní školu v Davli jsem absolvovala v době komunismu. Vycházela jsem na jaře 1989. Díky všem svým specifickým poruchám učení, na které se v době mého mládí nebral velký ohled, jsem nepatřila k dobrým žákům. Ráda vzpomínám na paní učitelku Fišerovou, která nás učila přírodopis a Holubovou na chemii. Přestože byly přísné a budily respekt, měla jsem je ráda. Nejraději jsem měla zeměpis, přírodopis a výtvarku. Ráda vzpomínám na školní léta a na mé spolužáky, hlavně na Mirka Němce, Davida Chaloupku, Karla Ježdíka…i když některé jejich vtípky by z dnešního hlediska byly dost za hranou, byla s nimi sranda.
Čemu se dnes profesně věnujete?
Živím se jako fotografka. Fotografuji portréty a akty, převážně žen. V době totality, kdy jsem vycházela ze školy, jsem o studiu fotografie přemýšlela. Ale neměla jsem ten správný kádrový profil, který se v té době vyžadoval, a tak bylo de facto nemožné se na podobnou školu dostat. Vyučila jsem se cukrářkou, pak si dodělala maturitu na střední ekonomické škole a později jsem začala studovat Vysokou školu obchodní, kterou jsem však nedokončila. Fotit jsem začala v 18. Byl to jen koníček, ze kterého se ale časem stala profese.
Dokázala jste si už na základní škole představit, že se jednou vydáte právě touto cestou?
Můj děda byl fotograf a praděda akademický malíř, k umění jsem měla blízko a měla ho v genech, a tak jsem i o dráze fotografky přemýšlela. Od mala jsem milovala zvířata a snila i o tom, že budu veterinářkou. Na žádnou z těchto škol jsem však neměla ten správný kádrový profil, protekci a ani známky.
Čeho si ve svém životě nejvíce vážíte – profesně i osobně?
Nejvíc si vážím toho, že jsem v České republice vystavovala v prestižních galeriích. Jako je Leica Gallery Prague, Alšova jihočeská galerie a další. Že si mé fotografie pořizují sběratelé umění. Jednu moji fotografii vlastní i britský zpěvák Elton John. Mimo jiné považuji za úspěch i to, že se živím koníčkem. Dělám, co mě baví, a za to dostávám honorář. Fotím na zakázku, prodávám fotky, pořádám výstavy a workshopy.
Byl ve Vašem životě moment, kdy jste musela vystoupit ze své komfortní zóny?
Když jsem začínala, tak mi v Praze vykradli ateliér a ukradli negativy za 4 roky práce i foťáky. Nezbylo mi nic. Neměla jsem peníze na nové zařízení a vážně přemýšlela o tom, že skončím. V té době jsem připravovala první zahraniční výstavu v Berlíně, která díky tomu padla. Byla jsem zoufalá. Nakonec jsem si půjčila peníze, koupila foťák a začala znovu.
Jaké vlastnosti Vám podle Vás nejvíce pomohly uspět?
Přemíra energie, pracovitost, určitá tvrdohlavost, ochota riskovat a láska k fotografii.
Je něco, co Vám davelská škola dala a co dodnes považujete za důležité?
Asi to, co každému – základy vzdělání. První zkušenosti s autoritami, určitý řád (který v sobě obecně moc nemám) a kamarády.
Co byste vzkázala dnešním žákům, kteří teprve hledají svou cestu?
Aby se děti, co se nedostanou na vysněnou školu, nevzdávaly svého snu. Pokud budou na sobě pracovat a také budou mít štěstí, tak se jim vysněné povolání může podařit později.
