Tělesná výchova je nudné převlékání. Tulení přesun směr třída-tělocvična, tělocvična-třída. Vehementní řev tělocvikáře, za který by se nestyděl ani nejlepší vězeňský četař. A tento nesmyslný počin je obvykle završen absurdním plněním rozkazů bláhového pedagoga. Tak takhle přibližně by možná vypadal popis tělesné výchovy očima žáků.
Nyní pohled pedagoga:
Úvodní fázi, jako převlékání a přesun do tělocvičny, řadím i já (pedagog) do té nudnější části. Se zazvoněním na přestávku začíná neskutečný boj o čas. Neřízené vyběhnutí žáků ze třídy směr šatna (v mém případě-směr kabinet). Přichází nečekané hledání zakopnutých tenisek či půjčování zapomenutých svršků od kamarádů, protože NECHCEŠ přiznat, že „nejsi připravený na hodinu tělesné výchovy“. Po tomto úvodním maratonu přichází záplava neskutečného štěstí, že jsi oblečen a vyrážíš v časovém limitu do tělocvičny.
Houf se přesouvá a je tu hodina. Hodina, kterou můžeš vnímat jako žáci. Přichází na řadu nudná, někdy trochu i zábavná, každopádně „dobrovolně“-povinná činnost v podobě zmítání se jakýmsi pohybem těla po tělocvičně.
Anebo se zastavíš a zahledíš se na děti skrz prožitky. Najednou vidíš hodiny napěchované emocemi až do krajních mezí. Stáváte se v ten moment součástí velké přeměny žáků. A to není změna kdovíjaká. Před vámi stojí protivníci „na život a na smrt“ nebo oddaní kamarádi, které jen tak někdo nerozdělí.
Najednou žasnete, jakou má sport sílu, jak dokáže lidi sbližovat, vykouzlit úsměv na tvářích či dokonce má tu moc rozjasnit celý den. Jste svědkem plejády nálad. Od silného vzdoru a hněvu až po nechuť se do čehokoliv pustit. Bojácnosti, která několikrát vyústí až v pláč. Odtaženosti směrem k vyučujícímu i ostatním, ale i nepřátelství až k obdivuhodné srdečnosti a nadšení. Je to taková nálož emoci, že si to neumíte představit. Je nádherné toto vnímat.
A to nejvíce ohromující? Uvědomění, že před vámi stojí osobnosti, které si vzájemně fandí a povzbuzují se. Žáci, kteří se k sobě chovají přátelsky. Vzájemně se respektují a přestávají se srovnávat. Ba naopak, nešetří chválou, protože samotní vědí, jak pochvala dokáže zahřát. Vidím, jak sport vede naše žáky k disciplíně a rozvijí jejich houževnatost. Začínají si uvědomovat, že nepřekonávají pouze sportovní mety, ale hlavně sami sebe. A toho si cením nejvíce. Sport je totiž neučí pouze hrát fair play, ale i žít fair play!
A proto věřím, že i v dnešní době online výuky nezapomínáte na pohyb vašich dětí, protože sport je skutečně silná zbraň. Žákyně 5. A a 5. B jsou toho důkazem. Přes všechna úskalí, uzavření v domovech, i přes to, že tělesnou výchovu tráví společně teprve od září, tak si denně píši, sdílí svá videa, pokroky ve sportu a vzájemně se chválí a podporují. Děvčata, je to až dojemné. Ať vám to vydrží i další roky.
Pohyb je lék, proto se hýbejte i vy. Žákyně 5. tříd to dokázaly.